Pohled z druhé strany #1 - z rubriky Profíci radí časopisu Pevnost

V tý Pevnosti se pomátli, říkáte si, když pod nejnovějším článkem rubriky Proficí radí nevidíte jméno zkušeného spisovatele, ale člověka, který v životě nenapsal jedinou povídku. Ne, redakce se ještě nepomátla, ač k tomu rozhodně nemá daleko, ale požádala mě, abych jako redaktor magazínů a editor sborníků zprostředkoval vám, začínajícím spisovatelům, pohled z druhé strany. Ze záhrobí. Teda z produkce povídek.

Četl jsem všechny příspěvky této rubriky, a dalo to práci. Už se jich tu objevilo dvacet šest, ale věřím, že to byl teprve začátek. Už mnohokrát mi vytanulo na mysli, k čemu to všechno vlastně je. Spisovatelovy zážitky ze psaní sice mohou být tuze zajímavé, ale v důsledku vás nic nenaučí. Mohou vás podnítit ke psaní, pokud o něj máte zájem a stále jste se nemohli rozhoupat, mohou vám pomoci nalézt cestu, kterou se jako začínající spisovatel hodláte vydat. Ale v důsledku vás nic nenaučí. Učební proces je na každém z vás, tohle za vás nikdo neudělá.

Sebeobětování

Všechny ty knihy o psaní, seriály článků s radami od zkušených, dokonce kurzy tvůrčího psaní na literárních akademiích nebo fandomovské workshopy, to všechno vám může pomoci řešit určité konkrétní problémy tvůrčího procesu, které se opakují u každého. Dávají vám možnost učit se z cizích chyb. Ale pořád mějte na paměti, že pokud přečtete všechny knížky o psaní, co na světě leží, a projdete aktivně všemi spisovatelskými dílnami, co na světě dýchají, stále to ještě neznamená, že se z vás stane spisovatel. Aby se z vás vůbec mohl stát, musíte splňovat tři kritéria – musíte chtít (lépe toužit) psát, musíte se obrnit trpělivostí a musíte pro své poslání ledasco obětovat. Takhle to totiž platí skoro ve všem, co člověk dělá, čím se seberealizuje, čím přispívá rozvoji sebe a společnosti. Tak proč by to ve psaní mělo fungovat jinak...

Touhu psát není nutné rozebírat. Chcete psát kvůli vnitřnímu přetlaku, nebo třeba astmatu, který vám znemožňuje vyprávět příběhy po zakouřených hospodách, to je celkem jedno. Buď touhu máte, nebo ne. O trpělivosti zase přede mnou napsal sdostatek Ďuro Červenák, jehož rady není třeba vztahovat pouze na epickou fantasy. Zbývá jen sebeobětování.

Se zkušenými spisovateli jako editor a redaktor pracuji na svůj věk poměrně dlouho a vím toho o nich víc, než by si možná někteří přáli. Vidím, že každý z nich, jeden vedle druhého, na svůj oltář, svůj spisovatelský stůl, položili obětiny. Jaké to mají být ve vašem případě? To poznáte, ony přijdou samy, vkradou se do vašeho soukromí a odloudí vás od psaní. Jen prosím nezabíjejte partner(k)y. Mluvím o sebeobětování.

Všechny poučky a rady o samotném psaní se týkají toho, co můžete, ne toho, co musíte. A podle toho k nim přistupujte. Neberte je jako zjevenou pravdu, ale jako téma k úvaze. Klaďte si otázky, polemizujte i s názory vašeho nejoblíbenějšího spisovatele, vydestilujte ze všech těch ingrediencí vlastní spisovatelský postoj. A tenhle postoj přirozeně smíchejte s vlastními spisovatelskými a čtenářskými zkušenostmi. Vytvořte si svůj přístup ke psaní.

Pokud se rozhodnete stát se spisovatelem, do jisté míry přestanete být čtenářem. Začnete se na text dívat jako na objekt studia, ne jako na knížku svého oblíbeného spisovatele. Není to však nic, co by vám mohlo nějak významně knihu pokazit. I tak si ji můžete užít, obsah určitě. Horší je to s formou. Jakmile odhalíte, jak to ten spisovatel vlastně dělá, přestanou texty založené na stylu vyprávění tolik působit. Ztratíte pocit spisovatelovy bezprostřednosti, uvidíte za tím ty hory úsilí a domyslíte si ty hodiny a hodiny přepisování a broušení. Ale to nevadí. Chcete být přeci spisovatelem, tak se obětujte.

Sebekritika

Sedíte u počítače a píšete. Je to zdlouhavý proces, hodiny běží o překot. Vy jste ale obrněni trpělivostí, a tak příběh dopíšete. Bylo by chybou domnívat se, že tím to pro vás skončilo. V jistém smyslu to teprve začíná. Máte rukopis, ale co s ním? Na scénu přichází sebekritika, jeden z nejdůležitějších procesů, který při psaní využijete.

Neznám jediného spisovatele, jehož tvorbu bych považoval za vynikající, který by nikdy nedělal úpravy rukopisu, tedy autorskou editaci. Když máte příběh dopsaný, víte o každém dějovém zvratu, o každém činu každé postavy. Vezměte svůj text a pomalu ho pročítejte. Přemýšlejte o tom, jestli se postavy chovají srozumitelně a stále stejně, pokud jim nezavdáte důvod chovat se jinak. Rozmýšlejte, jestli jsou všechny popisy důležité. Hledejte zbytečné věty, vyhoďte je a ty zbylé zkontrolujte, jestli jsou napsané, jak to nejlépe umíte. Mám za to, že právě při autorských editacích, kdy se na vlastní text díváte očima nejpřísnějšího kritika, pomůžete rozvoji spisovatelských schopností nejvíce. Z rad moudrých jste se už poučili. Ale poučit se z vlastních chyb je mnohem účinnější. Kromě toho se z vaší skoropovídky stane povídka, a za to už to fakt stojí každému, ne?

Jsou dva druhy přístupů k editacím. Někteří autoři píší velmi pomalu, průběžně se k napsanému vrací, a tak už rukopis vypadá jako „vydatelný“. Ovšem i tací si text znovu několikrát přečtou a poperou se s problémy, které mohly nastat právě tím, že psali tak pomalu. Třeba zrovna se zmiňovanou soudržností charakterů. Druzí autoři zase píšou ve chvatu, aby co nejrychleji dostali příběh do počítače, ale o to delší čas pak musejí strávit nad úpravami a dolaďováním. Pokud to neudělají, odevzdají polotovar, který se přes nezodpovědné redaktory může dostat až ke čtenářům. A ti unáhlené odevzdání textu neocení, i když třeba nemusí ani vědět, co přesně jim na něm vadilo. Kdyby se takto choval třeba Mirek Žamboch, nikdy by se nestal tak oblíbeným spisovatelem. Právě on píše ve chvatu a rukopis povídky nebo románu má hotový až neuvěřitelně rychle. Přesto je schopen, i když ho to moc nebaví, sedět nad úpravami mnohem déle, než mu trvalo samotné psaní.

Zacházet však do kulhánkovských extrémů, abyste zabředli v editacích jednoho románu několik let, snad nemusíte. Je na vás, abyste odhadli správnou míru sebekritiky a neodevzdali jste text příliš brzy, nebo zbytečně pozdě. Správný odhad si vypěstujete hlavně spisovatelskou praxí.

Praxe je základ vašeho autorského vývoje. Čím více toho napíšete, čím více budete přemýšlet o svých a cizích textech, čím více toho po sobě opravíte, tím snadněji a rychleji to půjde příště. Nic nového pod sluncem.

Sebevědomí

Nastane chvíle, kdy jste se svou povídkou nebo románem spokojeni. Upravili jste, co se dalo, bojíte se, že byste se do toho při dalším zásahu zamotali tak, že byste se z toho nikdy nevymotali. Zapracovali jste i pár dobře mířených připomínek vašich „beta-čtenářů“, kteří byli dost upřímní na to, aby vám sdělili kritický názor. Máte pocit, že je hotovo.  Přesně tohle je moment, kdy opusťte sebekritiku a vyměňte ji za něco, co se vám bude v následujících procesech vedoucích k publikování hodit nejvíce. Najděte v sobě sebevědomí a hrdě se za svou práci postavte. Věřte tomu, že to, co jste napsali, čtenářům stojí za přečtení. Sebekritiku však neodkládejte příliš daleko. Jako začátečníci ji nejspíš budete ještě potřebovat.

A k čemu to sebevědomí? Je to jednoduché. Ve chvíli, kdy máte hotový text, musíte zapojit vlastní manažerské schopnosti a pokusit se udat svůj text co nejlépe. Knižní byznys je prostě byznys, nic jiného, a řídí se poměrně krutými pravidly. Povídku vám kvůli modrým očím nebo velkému poprsí asi nikdo nevydá. A pokud ano, bude to mít na vaší spisovatelskou kariéru spíše negativní následky.

Jakmile odesíláte svou práci nějaké redakci nebo nakladateli, zdržte se v průvodním dopise jakýchkoli hodnotících soudů čehokoli a kohokoli. Jestliže uvedete, že nakladatel XY je idiot, protože vás odmítnul, dáváte tím najevo, že váš text asi není bomba. A klesnete o pár příček níž na žebříčku nakladatelova zájmu. Jestliže v průvodním dopise uvedete, že jste povídku napsali ze zlosti, páč vám soused přejel psa, nebo z lásky ke svému partnerovi, pak v nakladateli nebo redaktorovi nejspíš začne hlodat červík pochybností, jestli mu neposíláte nějaký blábol. A už vůbec nepište, že posílaný text není nic moc, natož potom, že umíte lepší.

Možná se divíte, ale já takových doprovodných dopisů dostal mraky. Myslíte, že jsem měl chuť místo nového dílu Prison Breaku shlédnout čtyřiceti stránkový text, o kterém si samotný autor myslí, že za moc nestojí, a ještě se k tomu přiznává? Ani omylem. I kdybych stokrát neměl co na práci, tahle povídka mě k přečtení lákat nebude. A profi redaktoři mají stále co na práci.

Buďte proto v průvodním dopise čistě informativní a pište jen to, co je nutné. Stačí pár vět. Nejlépe o žánru, zápletce, rozsahu apod. Zvažte, jestli přirovnání k nějakému slavnému dílu vaší povídce pomůže, nebo ublíží. Většinou platí to druhé. Pokud za sebou máte nějaké úspěchy v soutěžích nebo už máte něco publikovaného, nezapomeňte o tom připojit krátkou zmínku. Někdy to pomáhá. Naopak si odpusťte posílat víc než tři povídky naráz, číslo účtu pro honorář, fotku hlavního hrdiny, odkazy na vtipná videa z YouTube nebo velikost penisu. Kromě toho posledního jsem vše uvedené dostal, a nejednou.

Buďte sebevědomí a struční. Soudy nechte na redaktorovi. Se sebevědomím je to logicky stejné jako se sebekritikou. I zde musíte odhadnout správnou míru. Provolávat se za geniálního a svou povídku za dílo Boží je v Česku snad ještě horší, než nemít sebevědomí žádné.

Sebeukájení

Ještě než se budete moci ukájet pohledem na vydanou povídku, předchází čekání na odezvu redaktora. A to se může někdy setsakramentsky protáhnout. Tady platí jediná rada: nevnucujte se. Ale rozhodně se jednou za čas (třeba jednou měsíčně) připomeňte. Pokud nemá redaktor pocit, že nemáte na práci nic jiného, než ho otravovat dotazy, nemůže mu stručné připomenutí vadit a vám to zvýší šance, že se na povídku konečně podívá.

Jakmile se třeba čtyři měsíce nebude dít nic a vás už to bude pěkně štvát, vymyslete si nějakou habaďuru, jak donutit redaktora, aby se na text konečně podíval, nebo ho zahodil, abyste ho mohli nabídnout někomu jinému. Třeba zalžete, že o tu povídku projevil zájem nějaký časopis, ale že mu text zatím nechcete dát, dokud se nevyjádří první oslovený. Nejhorší, co se může stát, je, že povídku budete muset poslat jinam. Kdybyste to udělali rovnou, mohlo by se stát, že by pak z ničeho nic vyšla vaše povídka dvakrát ve stejný okamžik, a to byste koukali, jak by na vás byli oba vydavatelé nakrknutí. Slastný pocit z vlastního díla by nepřišel, protože by byl překonán obavou o důvěru právě těch lidí, u kterých se vám konečně podařilo prorazit. Nakonec by byla rubrika Profíci radí zbytečná.

Četl jsem všechny příspěvky této rubriky, a dalo to práci. Pokud to myslíte se psaním opravdu vážně, zavřete tohle číslo a vytáhněte předchozích dvacet šest. Přečtěte si pozorně vše, co napsali zkušení spisovatelé, přemýšlejte o jejich přístupu ke psaní, snažte se přejít na to, jak sakra dokážou psát tak úžasně, poučte se z jejich chyb, které vám nesčetněkrát odhalili. Bude to fuška, ale když mě stálo za to číst vše kvůli dvěma stranám, vám by to mělo stát za to, když chcete napsat desítky příběhů. Pevné nervy.

Někdy příště si povíme, jak komunikovat s redaktorem, pokud váš text vezme, jak přijímat jeho kritiku, v čem raději ustoupit a v čem si stát za svým, jak se liší cílové skupiny časopisů, knížek a soutěží a možná se dostane i na specifika komunity kolem vydávání fantastiky.

Vyšlo v časopise Pevnost 4/2007