Pohled z druhé strany #2 (...aneb rukopisem to nekončí) - Profíci radí, Pevnost

12.05.2008 19:47

V minulém čísle jsem nakousnul, co s hotovým rukopisem. Pokud povídku nechcete poslat do soutěže, nezbývá než popasovat se s redaktorem časopisu nebo editorem sborníku, jinak se publikování vlastního výtvoru nedočkáte. Můžete si sice povídku nebo román vydat sami, ale důležité je pochopit, že komunikace s redaktorem může kvalitě vašeho textu ještě viditelně napomoci. Obzvlášť jako začátečníkovi. Takže jdeme na to: hurá na redaktora.

Neexistují dobří a špatní redaktoři. Jen ti mezi nimi. Z podstaty jejich povolání a poslání totiž nemohou být pro každého spisovatele stejně dobří nebo stejně špatní. Dokonce ani vůči různým textům stejného autora. Vždycky to záleží jen na tom, jak do sebe zapadnou okolnosti a jestli povídka hraje na strunu, kterou by redaktor zrovna rád slyšel drnkat. A tomu jako autoři můžete vykročit vstříc.

Soutěž, časopis, antologie, nebo radši šuplík?

Rozhodnutí, kam s povídkou, bývá těžké. Budete-li své povídky posílat tam, kam vás zrovna náhodou napadne, znamená to, že jste buď slavní, takže vám vezmou kvůli jménu kdekoliv cokoliv, nebo netušíte, že soutěž, knížka a časopis jsou tři zatraceně odlišné věci. Vezmeme vše postupně podle nepravděpodobnější cesty, jak vstoupit v obecnou známost a stát se běžně publikovaným. Samozřejmě že tahle cesta není ultimativní a spousta spisovatelů si našla jinou. Budeme teď ale předpokládat obvyklý spisovatelský růst a můj návod berte jako jakýsi zprůměrovaný postup, jak uspět.

V době internetu se zdá, že všichni mají k publikování dveře dokořán. Na internetu lze publikovat naprosto cokoliv a je to i značně snadné. Pokud si ale vyvěsíte nějaký textík na vlastní stránečku, můžete si být jisti, že ničeho nedocílíte. Smysluplnější je najít si nějaký internetový magazín nebo povídkový server, který má renomé a slušnou čtenost. Většina takových internetových stránek i tak zveřejňuje skoro cokoliv, co jim kdo pošle, takže máte velkou šanci, že se váš text objeví veřejně. Jenže zároveň takové stránky nemají redaktory, kteří by s vaším textem dále pracovali.

Spisovatelský nudismus

Znám jen jediný český internetový magazín o fantastice, který opravdu pečlivě vybírá, co z došlých povídek uveřejní, ale i ten poskytuje mizivé množství redaktorských úprav. Co to znamená? Že jdete na trh s holou kůží. Že sice docílíte publikování, ale žádný redaktor vás neoblékne a všechny vaše beďary a sádelnaté pneumatiky spatří čtenáři. Z jejich reakcí, které mohou a nemusejí přijít, se však alespoň něco dozvíte. Na druhou stranu, internet má ohromnou výhodu v tom, že když se vám na slušně čteném webu podaří umístit velmi dobrou povídku, rozkřikne se to velice rychle.

Začátečníci také zpravidla vyhledávají všelijaké literární soutěže. Ve fantastice jich máme neuvěřitelné množství a výběr je pestrý. Jsou tu soutěže zaměřené na jednotlivé žánry, věk autorů nebo konkrétní témata. Většina vyhlašovatelů vydává sborníčky vítězných prací. Některé jsou plnohodnotnými knihami, jiné pouze obyčejnými sešitky. Domnívám se, že publikování vaší povídky byť v tom nejškaredějším sešitku vítězných prací je důležitější než samotný fakt, že jste se umístili vysoko. Většina redaktorů a editorů totiž právě takové publikace sleduje a hledá zde nové talenty, aniž by se dívala na konkrétní pořadí určené porotou soutěže. Porota pro ně slouží jen jako šetřič času, který je uchrání před čtením hory špatných textů. Pokud je nějaký autor zaujme vícekrát, má vyhráno. Není nic lepšího než se snažit prorazit u redaktora, který si vaše jméno zapamatoval už dříve.

Vyberte si tu nejlepší soutěž pro vaši povídku. Přečtěte si vítězné práce z předešlých ročníků všech zvažovaných soutěží a rozhodněte se, kam se ta vaše povídka nejlépe hodí a co vám umístění přinese. Bohužel zde opět platí, že redakční práce se vám dostane málo, nebo vůbec. I tady jdete na trh nahatí až na kost. Jenže na internetu a ve sbornících ze soutěží se na kvalitu vaší práce všichni dívají trochu shovívavěji, než na povídky v reprezentativních antologiích nebo renomovaných papírových časopisech.

Není nad pořádný papír

Zcela zásadně odlišný přístup vyžaduje snaha prorazit v papírovém časopise. Papír u nás stále ještě šustí lépe než internetová stránka, takže dostat se do papíráku je sakra těžší a sakra se to víc vyplatí, když se zadaří. Tady už je nutné počítat s tím, že vcházíte do náruče redaktora, jednoho člověka, který může významně rozhodnout o vašem spisovatelském bytí a nebytí. Na něm stojí nejen rozhodnutí, zda vaši povídku spatří hrozná spousta lidí (časopisy jsou u nás zhruba pět- až desetkrát čtenější než jakákoli antologie, o sborníčcích ze soutěží ani nemluvě), ale může také kvalitu vašeho textu posunout o třídu výše. Stejně jako u soutěží, i u časopisů zvažujte, do kterého se vaše povídka hodí nejvíc. Asimovovská scifárna asi šéfredaktora Pevnosti neuchvátí, zato v Ikarii by mohla bodovat. To jen pro příklad.

Specifickou možností, kde publikovat, jsou sborníky a antologie, jaké dělám třeba já. Začátečníci se sem ale budou probojovávat těžko kvůli tomu, že o tenhle flek mají často zájem renomovaní spisovatelé, kterým už třeba soutěže nic nedají. Pokud ale najdete dost sebevědomí, nebojte se něco poslat i do takovýchto projektů. Když budete odmítnuti, stále můžete povídku poslat někam jinam.

Za úvahu stojí, proč se vlastně všichni netlačí výhradně do časopisů, které jsou nejčtenější. Je to hlavně proto, že časopisy mají menší trvanlivost a jsou „spotřebnějším“ zbožím než plnohodnotné knižní tituly. Spousta čtenářů sice skladuje starší čísla časopisů, ale většinou se k nim nevrací a po několika letech, zvlášť když dojdou skladovací prostory, putují časopisy do sběru. Zato pěknou knihu si čtenáři rádi ponechají v knihovně, nebo ji prodají do antikvariátu, takže se dostane k dalšímu zájemci. Povídka v knížce má trvalou hodnotu, zatímco v časopise si spíše užijete pověstných patnáct minut slávy, což je sice potřeba, ale časem zmizíte v kvantitě a nepřehlednosti starých čísel. I proto většina známých spisovatelů volí raději knižní vydání než časopisecké. Pokud jste ale začátečník, mějte to naopak. Vy potřebujete pozornost. Slavnější kolegové už ji mají a čtenáři si je najdou sami.

Výborným tahem pro úspěšné autory je kombo v podobě souběžného vydání vlastní knihy a povídky ve čteném časopise. Příklad: Kdyby povídka o hejtmanu Ambrožovi, která se objevila v našem časopise loni, vyšla až letos v dubnu, pak by se knihy Případy hejtmana Ambrože zajisté prodalo o pár desítek kusů víc.
Ale to už je rada pro autory, kteří se prosadili, tak se vraťme ke smutnějším začátkům, kdy může nastat situace značně depresivní. Vaši povídku nikdo nechce a ve vybrané soutěži naprosto zapadla. Co s ní? Mnohé napadne text přepracovat a zkusit to znova. Nemyslím si, že je to dobré řešení. Doporučuji šuplík. Rozhodněte se až po pár letech, zda vám stojí za námahu povídku přepisovat, nebo ji nechat navždy spát nespatřenou. Neklesejte na mysli, pište další a další povídky, uvidíte, že to je lepší než brečet nad rozlitým mlékem.

„Jistě, pane redaktore“

Iniciační dopis, či v dnešní době spíše e-mail, ke kterému povídku rovnou přiložíte, jsme si charakterizovali minule. Jak ale postupovat, když se dozvíte, že text bude přijat, ale vyžádá si další úpravy? Jako začátečníci sáhněte po pokoře. Bývá ku prospěchu věci plně se požadavkům redaktora podřídit, i kdyby vám jeho připomínky připadaly úplně mimo mísu. Jde vám o to se prosadit. Vycházejme nyní ze zidealizované představy o dobrém redaktorovi. Takový redaktor má přehled o současné produkci i známé klasice, střídá slavné autory s úplnými začátečníky, věnuje autorům pozornost a rychle komunikuje a ještě k tomu bezpečně pozná, jaká povídka má potenciál a se kterou je zbytečné se mazat. A hlavně ví, jak vaši povídku vylepšit. Jako začátečníci si tuto zidealizovanou představu na čas ponechejte.

Pokud nemáte jméno, je kontraproduktivní hádat se redaktorem. On vám dává šanci prosadit se, tak ho poslouchejte a snažte se něco si od něho vzít. Někdy budete muset schvalovat jeho úpravy se sebezapřením, menší úpravy dokonce nebudou konzultovány vůbec a nějaká ta slovíčka se vám mohou změnit bez vašeho vědomí. Zatím k tomu buďte tolerantní a snažte se redaktora neobtěžovat.

Později, jakmile už máte nějaké publikované povídky, měli byste pomalu začít zvažovat, jak hodně se necháte redaktorem ovlivnit. Uvedu jeden příklad. Jedna z povídek Jarka Mosteckého měla závěr, který se jednomu nejmenovanému redaktorovi nelíbil, tak ho prostě na vlastní pěst přepsal. Tragické. Takový redaktor je zralý na nakopání do sedacího svalu, protože formální nedostatky jsou něco dosti odlišného od obsahové stránky textu. Když se redaktorovi nelíbí, že hlavní hrdina na konci zemře, a bez skrupulí připíše happy end, je to idiot. Na druhou stranu, pokud nejste zrovna Jaroslav Mostecký a redaktor vám vysvětlí, proč by hrdina neměl umírat, zvažte jeho argumenty a zkuste mu vyhovět. Osobně nemám tendenci činit takto zásadní požadavky na změny příběhu, ale redaktor se tomu prostě někdy nevyhne. Vidí v povídce potenciál, který je narušený třeba nelogickým dějovým zvratem, a tak je prostě nutné něco s příběhem udělat a původní autorský záměr opustit. Čím slavnější budete, tím bezúhonněji si můžete dupnout, že změny nebudou. Ale bacha na to, aby vám vaše smyšlená svatozáře příliš neoslnila zrak. Ztráta soudnosti je neštěstí jak hrom.

Časem se můžete vypracovat do vysněné pozice, kdy vám budou brát kdekoliv skoro cokoliv. Už budete umět psát natolik, že redaktorských připomínek obdržíte jen minimum a ještě to bude k nedostatkům, které jste sami prostě přehlídli. Redaktor už pro vás bude sloužit jen jako kontrolní element, který vám už ale v dalším vývoji nepomůže. Bohužel, spousta českých spisovatelů na téhle úrovni zatuhlo a už se dál nevyvíjejí. Je to obrovská škoda, ale my redaktoři s tím už moc nezmůžeme. Těžko po nich požadovat nadstandardní práci, když už i tak je pro ně průměrná povídka v obecném měřítku nadstandardní.

Redaktorů se nebojte. Buďte jim rovnocennými partnery v diskuzi, ale zpočátku se plně podřizujte jejich žádostem. Jsou-li zkušení, určitě vaší povídce alespoň trochu pomohou. Horší by bylo, kdyby vaši povídku zveřejnili bez úprav, se všemi nedostatky. Většina redaktorů se zaměřuje více na formální nedostatky, takže když dojde k přestylizovaní souvětí, jinému rozfázování dialogů nebo třeba seškrtání nadbytečných popisů, neodporujte. Až budete slavní, budou si vás předcházet. Takže trpělivost.

Možná vám mé rady připadají banální, ale někdy je nutné přečíst si černé na bílém i ty nejzákladnější principy. Pokud byste chtěli nějaké doplňující informace, napište dotaz do redakce. Já se teď na nějaký čas s touto rubrikou loučím a předávám kantorské žezlo zpátky do rukou spisovatelů. Tak zase někdy…

Vyšlo v časopise Pevnost 5/2007

Diskusní téma: Pohled z druhé strany #2 (...aneb rukopisem to nekončí) - Profíci radí, Pevnost

Zajímavé stránky

Otomar Dvořák 17.11.2009
Známe se trochu přes Pevnost a vydávané Antologie. Stránky mě zaujaly, dávám na ně odkaz na své stránky http://otomar-knihy.webnode.cz

Přidat nový příspěvek