Constantine - svérázná filmová recenze

Jmenuju se Constantine, John Constantine, zmetku. A mám to za pár. Jako vymítač jsem poslal do pekla kupu démonů a jiný havěti, a teď mě tam posílá moje pracně vykouřená rakovina. Kráva. To aby se člověk bál o prdel, když tam má tolik známejch.

Původně jsem byl komiksová hvězda. Vypadal jsem jako Sting, scénáristé jako Jamie Delano, Garth Ennis nebo Brian Azzarello si na mě postavili pěkný jméno, dokonce už léta letoucí vycházím ve svým vlastním, říká se tomu Hellblazer. Teď jsem ale jinej. Vyměnil jsem baloňák za sáčko a kravatu, vlasy mám teď tmavý a možná jsem i trochu omlád. Jedno mi ale zůstalo. Stále jsem ten nejlepší, když se chceš zbavit něčeho fakt hnusnýho. Nemyslim zrovna tvou učitelku, pokud ji teda neposedl ňákej pekelnej příživník. Jo a taky abych nezapomněl, s cynismem vždycky nejdál dojdeš. Alespoň v mým případě jsem si jistej.

Možná to není zrovna výchovný, ze mě by si neměly brát děti příklad, ale kouření mi fakt dává. Ostatně, Bartoška taky kouří jednu od druhý a hrál dokonce v pohádkách. To já si aspoň zahrál v docela sympatickym filmu, kterej je tak trochu detektivní v tom starym dobrym drsnym stylu, hlášek si užiju habaděj, taky trochu tý akce a hlavně je to celý šmrncnutý hororem. Celou tuhle akcičku si vzal do pucu Francis Lawrence. Jako režisérovi mu ještě teče něco bílýho po bradě, ale pár desítek dobrejch klipů už za sebou má, takže ví, kterym koncem do kamery koukat. Kupodivu to ale zvládnul všechno ukočírovat tak, že i když je nejsilnější v jednotlivejch scénách, koukatelný je to i jako celek. Má cit na efekty, sem tam se vyskytne i nápaditej záběr... na debut je to docela stylový i přesto, že scénář žádnej zázrak nebyl.

Ale nesmim bejt na scénáristy tak přísnej. Přeci jenom, teďka jsem oproti komiksu trochu měkčí, i když jsem si aspoň ty svý nadávky mohl nechat. A nemyslim, že by bylo špatný projednou se taky zajímat o víc věcí než o vlastní klid. Přišili mi tu rakovinu, a tak mi asi nemůže bejt pořád egál, co dělám a kam se řítim. Dokonce jsem se rozhod, že pomůžu jedný holce, policajtce. Její ségra byla trochu cvoklá a svou svíčku zhasla na zemi pod mrakodrapem. Začali jsme pátrat, proč to, sakra, udělala, a ono se to začlo komplikovat. Klasika. Netrvalo dlouho a rozjel se kolotoč plnej andělů a démonů, proroctví i starejch dobrejch biblickejch slibů, prostě příběh plnej zvratů a postupnýho strouhání pudla. No a zrovna ty scénáristy se sluší pochválit, že to všecko tak nějak slušně splácali dohromady, dali tomu hlavu a patu, některý pasáže jsou dokonce chytrý a chvílema je to i napínavý. A když už neni, tak jsem tady pořád já se svejma hláškama, a ty spolehlivě zachráněj jakoukoliv slabší chvilku. Trochu mě ale prudí těch pár nelogickejch věcí, ale na ty já mam prostředník.

Docela dobrý je, že při všech těch průserech nastavuju kůži Keanu Reevese. Na to, že nepatří mezi špičkový herce, je v tomhle filmu fakt v pohodě a užívá si to možná víc než poslední Matrix, od kterýho se ale těžko vzdaloval. Se nedivim. Hlavně mu to hrozně na plátně klape s Rachel Weiszovou (Mumie), takovou dvojku aby pohledal. No a Peter Stormare (Fargo, 8mm) jako sám vrchní, mr. Satan, tak to je kapitola sama pro sebe. Nebejt jeho a naší výměny hlášek, nestál by konec za nic.

Byla to příjemná, stylová kapitola v mym životě, ale nečekám, že by z toho byli nadšený čtenáři Hellblazera. Přeci jenom, jsem dost jinej, ale to by nemělo vadit normálnímu filmovýmu divákovi, co si oblíbil černější humor. No, budu teď zase radši chvíli tou komiksovou hvězdou, i když i tohle stálo za to, zmetku.

Psáno pro Fantasy Planet