Fenomén Hvězdný prach

Čytřstránkový materiál pro časopis Pevnost věnovaný fenoménu Hvězdný prach. Součástí je i recenze filmové verze a text o autorovi předlohy Neilu Gaimanovi a jeho cestě k filmovému průmyslu...

K nočnímu nebi fascinovaně vzhlížely všechny generace, co jich už lidstvo mělo. Hvězdy jsou pro nás něčím tajemným a krásným i v době, kdy posíláme do vesmíru obří stroje s raketovým pohonem. A když spatříme „padající hvězdu“, je to pro nás kouzelnější zážitek než třeba silvestrovský ohňostroj. V romantické pohádce pro dospělé se za spadlou hvězdou vydává mladík Tristran, aby ji jako dárek přinesl své vyvolené. Vypravit se pro modré z nebe by bylo zřejmě snazší.

Případ Hvězdný prach započal v roce 1997, kdy vydavatelství DC Comics publikovalo čtyřdílný komiks s tímto názvem. Scénář Neila Gaimana a kresby Charlese Vesse upoutaly originálním pojetím a brzy si získaly srdce čtenářů všech věkových kategorií. Nebyla to jen další pohádka, jakých nalezneme v knihkupectvích stohy. Gaiman se rozhodl pojmout svůj romantický příběh plný lásky a dobrodružství ve stylu nejstarších fantasy románů, napsaných desítky let před Pánem prstenů.

Hlavní hrdina Tristran se zaplete do problémů jen díky své naivitě a možná až příliš hloupé přičinlivosti. Dívka jeho srdce, která ho viditelně nechce, ho pošle za padající hvězdou a výměnou za trochu hvězdného prachu mu nabídne svou ruku. Žijí v 19. století v anglické vesničce Zeď, jíž propůjčila jméno hradba oddělující náš svět od pohádkového. Tristranovi nezbývá, než při cestě za hvězdou tuto zeď překonat a pustit se do velkého dobrodružství ve světě, o kterém dosud neměl potuchy. Ve světě plném magických bytostí, kouzel a nebezpečí.

Jaké je však překvapení, když se z hvězdy vyklube dívka, o jejíž život usiluje celá řada obyvatel říše. Začíná Tristranova cesta za štěstím, pravou láskou, dospělostí, vlastní minulostí i bohatstvím a slávou. Cesta, kterou ho vede hvězda Ivaine.

Podle zápletky by se zdálo, že tady zkušenějšího čtenáře nečeká nic nového. Ale chyba lávky. Nebyl by to Gaiman, aby otřepané pohádkové téma neuchopil za zcela nečekaný konec. Už samotná personifikace spadlé hvězdy přináší řadu humorných i děsivých okamžiků. A nejen hvězda se ukáže být něčím jiným, než jsme čekali. Každý ve svém životě něco hledáme, a často místo toho najdeme něco jiného. Dost často toho ovšem nelitujeme, protože i my jsme se po cestě změnili. Tohle téma svojí silou uchvátilo natolik, že nezůstalo jen u komiksu.

Gaimanova cesta za hvězdou

Nedlouho po vydání první verze Hvězdného prachu dostal autor objednávku na čistě literární verzi, a tak v roce 1999 vyšel v nakladatelství Avon román, který známe i v češtině. Knížku si oblíbila mnohem širší skupina čtenářů, než jsou jenom závisláci na fantasy.

Ještě tentýž rok se objevila tiskem také dvoudílná obrazová galerie známých komiksových výtvarníků (Mignola, Talbot, Moebius, Zulli, Sakai...), kterou sestavil Charles Vess pro svou manželku Karen, těžce zraněnou při automobilové havárii. Obrazy v prvním dílu doprovázely vybrané pasáže z Gaimanova románu, druhý svazek obsahoval povídku Susanny Clarkeové The Duke of Wellington Misplaces His Horse. Tahle autorka byla tehdy ještě docela neznámá, slávu ji přinesla až kniha Jonathan Strange a pan Norrell.

Navíc se letos objevila nová verze románu Hvězdný prach - zdá se, že definitivní. Gaiman má nejen snahu udělat si jméno ve všech možných odvětvích umění, ale také sahat do starších textů a upravovat je. A tak po lehce změněné a doplněné verzi Nikdykde přišla řada i na Hvězdný prach, kde se objevilo několik desítek stránek nového textového materiálu. Český nakladatel nelení a přináší nám tuto novou verzi už letos na podzim současně s uvedením filmové adaptace do kin.

A jsme u toho, filmová verze. Kdo nečte komiksy nebo knížky, těžko se mohl s Hvězdným prachem setkat. Ale teď padající hvězda krášlí plátna kin celého světa. Pod taktovkou režiséra Matthewa Vaughna navíc nejde jen tak o nějaký filmeček, ale pořádnou strhující zábavu. Scénář sepsal za pomoci Jane Goldmanové a udělal to nejlepší, co lze při adaptování románu udělat. Nedržel se literární verze doslovně, zachoval její vyznění, přebudoval příběh do podoby vhodné pro filmovou řeč a přišel s něčím novým.

Podle prvních ukázek se zdálo, že půjde o tradiční „putovací“ fantasy. Ale trailer lhal. Film není otřepaným dobrodružstvím v magickém světě, ale našlapaná a neskutečně vtipná podívaná. Ani Gaimanově verzi nechybí humor, sebeparodie a vtipné situace, ale film je na tom z této stránky ještě lépe.
Děj filmu má zpřeházené pořadí některých událostí, najdeme zde i zcela nové scény, ale to nejlepší se naštěstí neztratilo. Film není náhradou za knížku, ale jejím dvojčetem. Sdílí spolu povahové rysy, ale za stejným cílem jdou svou vlastní cestou. Kdyby nebyl film povedený, jistě by spousta Gaimanových příznivců celé dny stála s hanlivými transparenty před režisérovými dveřmi, ale když se dělá práce dobře, projdou u fanoušků i překvapivě velké rozdíly od předlohy. A projdou také na dnešní dobu trochu slabší počítačové efekty. Hvězdný prach není film jenom pro oko, ale hlavně pro srdce a bránici.

Božínku, je to tady!

Cesta k tomuhle úspěchu nebyla tak jednoduchá. Vaughn byl původně pouze v pozici producenta, kterému se podařilo přesvědčit autora románu, ale už ne tak snadno hledal režiséra. Odmítl ho i Terry Gilliam, který se po Bratrech Grimmech nechtěl znovu vrhnout do pohádkového tématu ani za nic. Hvězdný prach se proto trochu zdržel a Vaughn nakonec, když se zbavil práce na jiných projektech, došel k záměru chopit se režie na vlastní triko. S hledáním scénáristky mu pomohl právě Gaiman: „Věděl jsem, že to nechci psát sám, a věděl jsem také to, že chci scénáristu, kterému mohu věřit a kdo může vhodně doplnit Matthewa.“ Jane Goldmanovou si vyhlédl proto, že má cit „pro lidské vztahy, lásku a podobné záležitosti“, zatímco Vaughnovi věřil spíše jen jako autorovi akčních scén.

Gaimana pak velice potěšil sedmdesátimilionový rozpočet, který dával tušit, že film bude opravdu takový, jakým ho chtěl mít. Mnohem větší radost měl ovšem z hereckého obsazení. Například Michelle Pfeifferová v roli čarodějnice a Robert De Niro jako představitel nově připsané postavy kapitána Shakespeara. „Je to báječné a nádherné obsazení, ale, víte, Charlie Cox je úplně neznámý a je zde jedním z mých oblíbených věcí – sledovat ho, jak se vyvíjí z přihlouplého, pitomého kluka v přesvědčivého hrdinu. Udělal to tak dobře, že skoro zapomenete, jak iritující byl na začátku. Pro mě jsou důležité jenom výkony, nesedím tu a nechystám se křičet: božínku, máme De Nira!“

Alan Moore si za to může sám

Když se Gaimana novináři zeptali, co si z natáčení odnesl za zkušenosti, které by mohl využít při své režisérské roli v projektu celovečeráku o Smrti, odpověděl, že velmi zajímavý je proces vytváření týmu tak, že si vybíráte lidi, kterým můžete důvěřovat a se kterými víte, že tahle práce bude klapat. Takhle to ostatně u Hvězdného prachu proběhlo; na filmu je vidět, že v týmu fungovalo všechno tak, jak mělo. Proto se Gaiman výsledku neobával a nemusí teď nadávat jako Alan Moore, jeho snad ještě slavnější kolega a kamarád z komiksové branže, jehož grafické romány dopadly na plátně povětšinou otřesně.
Gaiman si nezdary Moorových adaptací vysvětluje po svém: „Sledovat Alana s Ligou výjimečných nebo Z pekla bylo jako dívat se před sebe na někoho v minovém poli, protože Alanovy předpoklady a postoje byly asi takové: já udělal komiks, je tak dobrý, jak jsem ho jen mohl udělat, a nemám žádný zájem o film, dejte mi šek, dobře, a jděte si ten film udělat, možná ho časem potkám na DVD.“ Není třeba rozebírat, proč se Hvězdný prach tváří značně jinak než filmy podle moorovek. Definitivní rozřešení nás teprve čeká, protože i Gaiman by se mohl ocitnout v situaci, kdy nebude moci do výroby filmu jakkoliv zasáhnout, i když - na rozdíl od Moora - by to bylo proti jeho vůli. Jak se říká, „všechno je jenom o lidech.“

Případ uzavřen

Hvězdný prach je podnětná kapitola v dějinách moderní popkultury. Objevil se na třech médiích: komiks, literatura i film. A všude byl ohodnocen jako podařený. Nešlo ani o největší bestseller, ani o nejnavštěvovanější film sezóny, ale zato je to skvělý kus práce autora, jehož nápady a umělecký potenciál stojí za to vytěžovat do mrtě. Nezbývá než doufat, že se v kinech objeví další podařené fantasy filmy, ale teď už si půjdu po letech přečíst román znovu. Nové doplněné vydání je k tomu jako stvořené.

Recenze filmu Hvězdný prach

Řada zahraničních recenzentů tento film přirovnává k Princezně nevěstě, kterou u nás známe z DVD či jako román, a dalo by se souhlasit. Ale proč k něčemu přirovnávat tak osobitý a zvláštní film, jakým Hvězdný prach je?

Na první pohled je jasné, že filmařům šlo především o příběh a jeho srozumitelné podání. Nepříliš primitivní děj knihy byl navíc ve scénáři obohacen o další postavy a scény. Je velmi překvapivé, že vše nakonec dopadlo jako celistvý snímek bez zbytečných pasáží. Snad každá scéna, snad každý rozhovor, vše vede k důležitým sdělením týkajícím se buď postav, nebo děje. Prostředí je značně rozmanité a osídlené desítkami zajímavých osob. Děj pádí velkou rychlostí, přitom je vše srozumitelné, logické (pokud nejde o nadsázku jako v případě strážce Zdi) a přehledné. Tohle podporují i dobré herecké výkony. Ne vždy jsou stoprocentní, přesto vás představitelé hlavní role dokážou připoutat a známí herci ve vedlejších rolích potěšit svým hereckým uměním nebo aspoň krásou.
Děj je postavený na tradičních pohádkových zápletkách a mnoho humorných scén těží v převracení těchto schémat naruby. Tenhle rys je už v předloze, ale ve filmu je ještě více zdůrazněný, až chvílemi Hvězdný prach upadne do čisté crazy komedie. Až na jednu (podle mého) trapnou scénu jsme se však nedočkali žádného nepříjemného šoku. Je vidět, že Gaiman byl režisérovi a scénáristce po ruce, a tak se jim podařilo zachovat ducha knihy i v připsaných scénách. Hvězdný prach je výsledek dobře fungujícího týmu. Je jako obří stroj, kde do sebe všechna kolečka zapadají a nikde nic neskřípe.
Nedostatky jsou nepodstatné. Jistě, některé efekty jsou slabé i přes slušný rozpočet, ale stejně jsem přesvědčený o tom, že s Hvězdným prachem nebude spokojený jenom ten divák, jenž od filmu čekal něco naprosto jiného. Třeba výpravnou fantasy plnou davových bitev...

Adaptace, scénáře, režie a Gaiman

O komiksových a literárních aktivitách Neila Gaimana jsme v Pevnosti psali už mnohokrát. Jenže tomuhle plodnému autorovi je už komiks a literatura málo, stále více se tlačí do filmového byznysu. Všechno to začalo v roce 1996 scénářem k seriálu Nikdykde, který vznikl dříve než stejnojmenný román. Zatímco psaná verze se stala ohromným hitem, seriál zapadl. Poté spolupracoval na anglické verzi Princezny Mononoke, napsal jeden díl seriálu Babylon 5 a v roce 2001 se na videu objevilo několik jeho povídek. V roce 2003 si poprvé vyzkoušel pozici režiséra na snímku A Short Film About John Bolton. Jde o krátký filmeček o klasické gaimanovské otázce: odkud přicházejí umělcům nápady. Ani tohle však nebyl žádný průlom do světa filmu. Gaimana provázela smůla. Jeho scénáře byly odmítány a z chystané adaptace Dobrých znamení Terrym Gilliamem po dlouhé době nejistoty sešlo úplně.

Teprve Maska zrcadla z roku 2005 v režii jeho kamaráda Davea McKeana přinesla potřebný ohlas. U nás v kinech neběžela, zato ji můžete sehnat na DVD. Klíčem ke dveřím Hollywoodu se proto stává až román Hvězdný prach, který si režisér Matthew Vaughn vybral jako vhodný materiál pro svůj film. Adaptace dopadla výborně, ale kasovní trhák z toho také není. O Gaimanovi však vědí už i filmoví fandové, a to je první krůček k úspěšné kariéře filmového scénáristy a zřejmě i režiséra. Do budoucna se totiž připravuje adaptace komiksu Smrt: Vysoká cena za život (česky vyšlo letos v červnu) a Gaiman se překvapivě postará o režii sám. Bude to jeho celovečerní debut, na který si však budeme muset počkat ještě dva roky. Do hlavní role bude obsazen zřejmě Shia LaBeouf, čerstvá hvězda Transformerů.

Ještě letos dorazí do kin nejnovější snímek slavného Roberta Zemeckise. Chce znovu uplatnit techniku „performance capture“, známou z Polárního expresu. Jako námět si vybral anglosaskou hrdinskou báseň Béowulf a za scénáristu právě Gaimana s Rogerem Avarym (spolupracoval na Pulp Fiction). Aby toho nebylo málo, Henry Selick (režisér Burtonova mistrovského díla Ukradené Vánoce – Nightmare Before Christmas) nyní dokončuje loutkovou adaptaci dětské knížky Koralina, která Gaimanovi přinesla několik literárních cen.

Na seriál Nikdykde můžeme klidně zapomenout a nechat ho spát v archivech, protože tenhle příběh se dočká i stříbrného plátna. Konečně je kde uplatnit scénář napsaný v roce 2000. Režírovat bude David Slade, od něhož brzy uvidíme filmovou verzi komiksu 30 dní dlouhá noc. Nikdykde tak bude nejen seriálem, románem a komiksem, ale konečně i celovečerákem, na který se těší všichni příznivci autorovy imaginace. Zdá se, že Gaiman konečně prorazil. Najednou se o něho budou všichni prát. Však už se objevil i zájem o adaptaci Sandmana, bohužel od kvalitativně nevyrovnaného režiséra Joela Schumachera. Na to Gaiman zdvořile poznamenal, že Sandmana na plátně raději vůbec, než špatně.

A ještě tu je jeden projekt. Autorovi v brzké době vyjde nový román Interworld, což byl původně nevyužitý filmový scénář z poloviny devadesátých let. A hle, román ještě nevyšel a už to vypadá, že se dočká adaptace od studia Dreamworks Animation. Gaiman se prostě nevzdává. Než aby nějaký námět zahodil, zkouší to trpělivě oklikou přes adaptace adaptací. Třeba se dočkáme i těch Dobrých znamení!

Vyšlo v časopise Pevnost 10/2007