Rozhovor s Petrou Neomillnerovou, spisovatelkou fantasy

Mezi nejoblíbenější české spisovatele fantasy se vřítila nebývalou rychlostí a svou pracovitostí si vydobyla pevné místo na trhu. Jak se nová hvězda české fantasy dívá na současnou domácí scénu, co je potřeba udělat pro to, aby se člověk mohl stát spisovatelem, čím se nechala inspirovat a jaké knihy jsou jí naopak nesympatické? Ptali jsme se Petry Neomillnerové.

Loni ti vyšly hned tři knihy naráz, předtím se objevila celá řada tvých povídek... přitom před pár lety o tobě nikdo neveděl. Věnovala ses psaní už delší dobu?

Píšu od dvanácti, ale zlatý věk poezie už, bohužel, skončil. Fantasy je pokusem psát a nebýt přitom vykopnuta do hájemství sociálního románu. Povídku Žlutooká jsem napsala v 21 letech, ale pamětliva překážek, na které mé texty narazily za komunismu, jsem ji nikam neposílala a premiéry se, kompletně překopaná, dočkala až ve sbírce Vlastní krev.

Prosadí se podle tebe autoři snáze s fantasy než mainstreamem?

Myslím, že ano, ale může to být jen můj pocit. Určitě jsou i jiné žánry, které jsou „na očích“.

Jistě musíš mít k fantasy bližší vztah, když sis vybrala tento žánr. Čtes fantasy zvláštním zájmem, nebo je pro tebe tato literatura jen dalším žánrem mezi mnoha?

Fantasy literaturu čtu se zaujetím profesním. Jako „konzumentka“ ji nijak výrazně nepreferuju před jinými žánry, zvlášť teď, v období, kdy s fantasy „vstávám i uléhám“, dávám přednost detektivce. Fantasy mě automaticky startuje do recenzentského modu a neodpočinu si u ní.

Jaký byl hlavní impuls při rozhodování, zda se do psaní fantasy pustit naplno? Zřejmě přišel ve správný čas, protože teď se o tebe nakladatelé doslova přetahují.

Když jsem se rozhodovala, jestli se psaním živit, bylo ve hře několik faktorů. Narodilo se mi dítě a práci grafika už jsem termínově nezvládala, v té době ale přišly nabídky od nakladatelů, no a pak přišly další nabídky od nakladatelů a nakonec jsem toho naslibovala tolik, že bylo jasné, že už žádnou jinou práci nestihnu. Jsem od roku 1993 na volné noze a jako grafik jsem vždycky byla ráda, že „mám kšefty“. V tomhle ohledu mě fantasy uspokojila na 150%. Kšefty mám, dokonce zatím mám i o čem psát, jen čas mi chybí. A samozřejmě, všechno má svá pro a proti. Když člověk psát musí, brzo zjistí, že je to zatraceně tvrdé řemeslo.

Některé tvé kolegyně otevřeně prohlašují, že i v literatuře mají ženy na rozdíl od mužů těžší prosadit se.

Nemám takovou zkušenost, ale dovedu si představit, že kdyby mi bylo dvacet a byla bych tichá romantická dívka, připadala by mi fantasy komunita jako trochu sexistické prostředí. Osobně si nemůžu stěžovat, okolí mě takřka hýčká, a pokud jde o reakce publika, i když mé náměty rozhodně mužům nepodkuřují, naopak, často mí hrdinové dostanou řádně za uši, žádných drakonických odsudků, recenzentských poprav, ani jiných podobných ústrků jsem se nedočkala. Ovšem je možné, že případné útočníky odrazuje pomyšlení na zlé kouzlo nebo dobře mířenou ránu honáckým bičem.

Sexistické prostředí? Máš pocit, že nakladatelé a redaktoři vyvíjejí na něžné pohlaví nemístné tlaky?

Neměla jsem na mysli nemístné tlaky. Ale česká fantastika je zatím spíš klučičí prostředí. Podívej se, kolik ženských jmen najdeš mezi členy Akademie a kolik nositelek těch jmen znáš. Vlivných žen je v české fantastice málo na jakýchkoli postech.

Je to specifikum domácí scény? Vždyť poslední dobou se v zahraničí těší nebývalé úctě spisovatelky jako Rowlingová, Clarková, Noviková... U nás je možná až třetina publikujících ženského pohlaví, takže nedostatek třeba vydavatelek a redaktorek asi nebude ten hlavní problém.

Ano, je to tak trochu specifikum domácí scény, které ovšem zrcadlí situaci, která ve společnosti panuje. Vůbec si nemyslím, že české spisovatelky mají menší šanci publikovat, než jejich kolegové, ale soudím, že jsou opatrné, protože si nejsou jisté, jestli „nedostanou přes čumák“. Často také volí mužské hrdiny, aby to bylo pro opačné pohlaví přijatelnější. Je docela možné, že stahují kalhoty před brodem, přes který nakonec nebudou muset, ale je to tak.

Jakoby z ničeho nic ses zjevila jako spisovatelka, která píše moderně a umí upoutat obě pohlaví. Nechala ses při zrání svého stylu inspirovat nějakými konkrétními spisovateli?

Jistě mě nějací spisovatelé ovlivnili, lépe řečeno, ovlivnily mě celé zástupy spisovatelů a spisovatelek, ale konkrétní vzor nemám. Hodně pro mě znamenal Camus, Wilder, ale také detektivkář Chandler, z ženských Lindgrenová (teď čtu dceři Ronju, dceru loupežníka a znovu zírám, jak je to chytře napsané) a básnířka Diane di Prima. No a pak je tady ten nešťastný Sapkowski. Potkala jsem se s jeho tvorbou až v té nejdospělejší dospělosti a hořce zaplakala. Žlutookou, která v té době byla už pět let napsaná a zapomenutá v šuplíku, jsem pro vydání musela přepsat a vyházet z ní některé motivy, aby to nevypadalo jako plagiát, když jsem publikovala na internetu, byla jsem dokonce obviněná, že jsem pod svým jménem vydala přeloženou Sapkowského povídku. Co k tomu říct? On pije vodku, já rum, nemůžeme psát stejně.

Z kolegy Sapkowského sis vystřelila ve dvou povídkách publikovaných v knize Hry na bolest. Měla to být jistá forma pomsty?

Kdepak, pomsta v žádném případě. Nejvýš přátelské rýpnutí do jeho postav, které jsem si oblíbila. Ostatně, zaklínačské řemeslo ode mne dostalo ran mnohem víc. Jak by řekl filozof, Sapkowski píše o zaklínačích, jací by měli být, Neomillnerová, jací jsou.

Sama teď připravuješ zaklínačský román s hrdinkou Lotou, kterou známe už například z povídky Zmetek z temnot. Nebojíš se předsudků mezi čtenáři, že se jeden spisovatel snaží vydělat na slávě druhého?

Upřímně řečeno, ne. Všichni spisovatelé fantasy používají draky, elfy, trpaslíky... proč tedy ne zaklínače. Ti moji nemají s těmi Sapkowského kromě profese mnoho společného. Navíc, nezaznamenala jsem podobné reakce, když začaly vycházet povídky s Lotou.

Příčina úspěchu Sapkowského se podle mě skrývá v tom, že psal žánr, nad který se dovedl povznést a dělat si z něj srandu. Je pro úspěšného spisovatele důležitější žít svým žánrem, nebo se na něj dívat s nadhledem a potutelným úsměvem?

Odstup je nutný vždycky, o tom jsem přesvědčená. Už proto, že píšu také o magii. Brát věc příliš vážně znamená ztratit schopnost sebereflexe.

O magii píšeš do časopisů, vycházejí ti o ní dokonce malé knížky. Tvoje erudice v této oblasti je obdivuhodná. Věnuješ se magii už od mládí?

No, jak tak počítám, dvacet let. Ovšem pro mě je magie spíš světonázor, než nutnost konat nějaké rituály.

Takže žádné lahve panenské krve, mandragora ani upíří zuby se ti u monitoru neválejí?

Válí se mi tu milion věcí. Dévédéčko s Garfieldem, papírové kapesníky, lak na nehty, plastová myš, Pán ledové zahrady a taky tři křišťály. Nevím, jestli lze z toho něco vyvozovat.

Celoživotní zájem o magii se ale v nějaké zvýšené míře ve tvých fantasy knihách neodráží. Nijak zvlášť se v nich magií neplýtvá, často nebývá ani důležitá pro samotný příběh...

V mých příbězích je magie spousta, ale hrdinové ji užívají stejně, jako já, tedy pragmaticky. Konečně, většina z nich se magií živí. Teď mě napadá, že můj střízlivý vztah k magii pramení právě z toho, že ji praktikuju. Já prostě na „velké magické operace“, které trhají svět na kusy, nevěřím.

Máš raději komornější zápletky a prostředí, hodně se věnuješ vztahům mezi postavami (což je typické pro spisovatelky) a tví hrdinové nemají ambice zachraňovat svět. Je to reálná alternativa americké "epické" fantasy, která se snaží být povětšinou bombastická a přepestrá?

Alternativa je to každopádně. Nevěřím na zachraňování světa hrdinou s vlajkou v ruce, nevěřím na vrtulníky v zapadajícím slunci a upřímně řečeno, příliš pozitivní přístup mi jde na nervy. Když přijde na věc, každý si v první řadě zachraňuje vlastní, eh, zadek. Mí hrdinové a hrdinky zrovna tak.

Tvoje heslo je tedy „fantasy potřebuje více přirozenosti a přízemnosti“.

Na fantasy, kterou mě baví číst i psát, to platí určitě. Kouzelník v bílém hávu a vílí čarodějka mě inspirují jen k myšlenkám, jak je dostat do hanby, bláta a prekérních situací.

Pro nakladatelství Fantom print píšeš trilogii o Desmondovi a Moire. S jejich kratšími příběhy sis udělala jméno v časopise Pevnost. Počítáš teď s nimi jako se stěžejními hrdiny své tvorby, nebo se už pozorností pomalu přesouváš k jiným postavám? Vždyť i zmiňovaný Sapkowski jako by se před dokončením ságy nemohl dočkat, až se svého Zaklínače zbaví.

Mám všechny své hrdiny stejně ráda, jen někteří mě víc baví. Mým favoritem je jednoznačně Rabe, to je zlatíčko. Moire s Desmondem čekají mnohé útrapy, ale vidle přece jen ne. Po trilogii mám s nimi v plánu povídkovou knihu, ale kdo ví, jak to bude. Třeba mi opravdu půjdou hrozně na nervy.

Tvůj současný zvýšený zájem o detektivky se odráží v nové detektivní fantasy sérii o upírech, která začala loni vycházet prozměnu v nakl. Triton. Češi často míchají fantasy se skutečnou historií nebo právě s detektivkami. Druhou cestou ses vydala také ty a možná sis i díky tomu vysloužila přezdívku „Žamboch v sukních“. Proč domácí autoři tíhnou k podobným vyjadřovacím schematům?

Nevím, jak ostatní, ale já detektivku zvolila vzhledem ke koncepci série. Vyšetřování případů tvoří dostatečnou kostru pro seriál, který nekončí třetím dílem. Opravdu mi někdo přezdívá Žamboch v sukních? Měla bych si zopakovat parakotoul.

Ano, už jsem to slyšel několikrát z různých míst. Ostatně, stejně jako on máš např. podobně čtivý styl plný dynamických scén a rozhovorů.

No vidíš, a ke mně se to nedoneslo. Ovšem, kdybychom byli muzikanti, řeklo by se, že vycházíme u stejného „labelu“, takže Triton možná jistou příbuznost zaznamenal.

Nakolik ovlivnilo tvou tvorbu, ať už jakkoli, tvoje ještě relativně čerstvé mateřství?

Tematicky moc ne, ale v přístupu k tvorbě určitě. Nebýt Niki, možná jsem se nikdy k tak razantní změně povolání neodhodlala.

Píšeš každý den? Máš nějaké limity na to, kolik musíš napsat stránek? Psaní je teď tvé povolání, dá se tím u nás uživit? Většina našich spisovatelů si to nemyslí.

Vzhledem k tomu, že se tím musím uživit, píšu každý den, plus mínus šest stran. Uživit se tím dá, pokud občas napíšete ještě něco jiného, slušněji honorovaného. Ferrari si člověk nekoupí, možná ani ojetou Fabii ne. No, dokud dýchám, doufám.

Honoráře pro spisovatele jsou u nás pořád dosti směšné. Většina píše za 100 korun za normostranu. Vysledovala jsi v poslední době nějaké tendence ke zlepšení této situace?

Určitě, ale závisí to hlavně na komerčním potenciálu konkrétního projektu.

Čteš jistě i současnou českou fantasy tvorbu. Jaké největší nedostatky a nešvary shledáváš?

Česká fantastika má jednu bolest, řekněme i nedostatek, a to je nedostatek času. Vzhledem k tomu, jak je psaní beletrie placené, nemohou autoři a autorky většinou věnovat potřebný čas přípravě a studiu reálií. Na to, aby někomu zadali studii, nebo rešerši, zase většinou nemají peníze, a to se projeví na úrovni zpracování odborných nebo jakkoli speciálních faktů. Nedostatečná velikost trhu taky způsobuje, že některé originální a zajímavé věci buď nejsou vůbec napsány (to, když je autor pragmatik), nebo se ke čtenáři nedostanou, protože vydat něco, co bude zajímat 200 kupujících, je příliš velké nakladatelské riziko.

Díky za rozhovor a přeju hodně štěstí s dalšími romány a povídkami.