Legendy české fantasy

Recenze titulu

Časopis Pevnost 7/2006, recenzoval Jiří Popiolek

Editoru Ondřeji Jirešovi se podařil husarský kousek. Vzal pět z nejznámějších cyklů české fantasy, oslovil šest autorů, kteří je napsali, mimochodem všechny jedno i vícenásobné držitele Ceny Akademie SFFH, a požádal je o příspěvek v podobě novely, jež k jejich cyklu patří. Vznikla tak pestrá a nesmírně kvalitní antologie, která dokázala, že to s českou fantastikou - minimálně v její nejužší spisovatelské špičce - vůbec není tak špatné, jak se na první pohled zdá.
Těžkým kalibrem zařazeným hned na úvod je Koniáš Miroslava Žambocha v novele Cesta domů. Clinteastwoodovský pistolník věku mečů, dlouhá léta ztroskotanec, muž, pro něhož je čest víc než vlastní život. Cesta domů postoupila v chronologii cyklu zatím nejdál - čtyřicátník Koniáš zde má ženu a dítě. Přesto však neváhá riskovat život při odhalení únosců a vrahů malých dětí, jež se pravidelně ztrácejí v hlavním městě Gatarského království.
Cesta domů je ryzí fantasy detektivka, která si nehraje na žádnou experimentální hlubokomyslnou prózu, ale o to víc potěší jednoznačným žánrovým zařazením i dramatickým dějem plným zvratů.
Trilogie Vlčí věk Jaroslava Mosteckého je oproti tomu historická fantasy z doby vikingských nájezdů. Novela Štěňata vlků se odehrává dvacet let po jejím skončení a hlavními postavami jsou, jak už sám název napovídá, děti hrdinů trilogie, jež musí čelit rozzuřené samici horského trolla - trollkoně, ale také minulosti, která jejich rodiny po letech dostihla.
Štěňata vlků považuji za nejlepší příspěvek antologie. Nejen proto, že stojí na dráždivém pomezí fantasy a hororu, kde sugestivní mrazivou severskou krajinou prostupuje všudypřítomný strach. Ale především pro skvěle psychologicky propracované postavy, jimiž mě Mostecký usvědčuje z kardinálního omylu, kterého jsem se dopustil při hodnocení Vlčího věku (Pevnost 05/2006). Hlavní hrdinky, dcera Helgiho Trolla Rannveig a mladá vědma Jorka, rozhodně nejsou zbabělé ani patologicky chorobné, a už vůbec z nich nečiší autorova nenávist k ženám. Naopak, nezvratná tragičnost jejich osudu a síla, s níž jí čelí, má v sobě více citu, než kolik by se dalo nalézt v celé ústřední trilogii, a svou niterností vzbuzuje daleko větší hrůzu než celý obraz apokalypsy v ní popsané.
O to větším kontrastem je pak následující Ken Wood a válečné zvony Rhótů. Nejstarší český fantasy cyklus Jiřího W. Procházky o nezničitelném a všehoschopném titulním hrdinovi vycházel v podobě rodokapsů začátkem devadesátých let a lze v něm vysledovat stopy Burroughsova Cartera i Harrisonova dinAlta. Gejzír nápadů, ostré střihy, nadhled, rafinovaně skryté citace z klasických děl, to vše Jiří W. Procházka nabízí v míře vrchovaté.
Jsem přesvědčen, že tak jako se příběhem o neporazitelné válečnické, hmyzoidní rase Rhótů a jejích monstrózních vražedných zvonech, jež dokázala zlikvidovat až bláznivá improvizace lidské mysli, bavil sám autor, budou se při něm bavit i čtenáři.
Novela Šťastná náhoda z cyklu Pohraničí Vladimíra Šlechty je vlastně zároveň detektivka. Vypravěč, voják Roger Schnirega, společně s půlelfem Thompsonem nejčastější hrdina cyklu, je svědkem přepadení a únosu mladé dívky. Rozum mu velí dát od toho ruce pryč, ale čest rozhodne nenechat ji v nesnázích a zjistit, kdo za tím vězí...
Šlechtův styl psaní je úsporný, zbavený všech příkras, a proto také úderný. Cyklus Pohraničí má hned několik hlavních postav, které jím procházejí, stárnou a zase mládnou, objasňují se vztahy, jež v předešlých dílech byly už pevně dané, řeší se naznačené zápletky. Série tak v celku tvoří do velké epické šíře narůstající tapisérii, kde má každý detail své pevné místo, ale při čtení jednotlivých částí není životní nutností znát zbytek.
Leonard Medek s Františkou Vrbenskou si za svůj svět vzali zase skomírající Říši římskou a střední Evropu čtvrtého století našeho letopočtu, pohanskou, plnou mýtů a přírodní magie. Příběhy o žoldnéři Krakovi zatím žádným plnohodnotným cyklem nejsou, vyšel jenom román Stín modrého býka. V novele Kalné víry Rhenu se Krak pokouší zachránit a vysvobodit mladého kupce Ambrosia, který je na řece Rýn přepaden a okraden loupeživou tlupou vedenou Scaldis, ženou, jež si ne zcela bezpředmětně hraje na vtělení říční čarodějky Leir Lay.
Oproti Šlechtovi je jazyk Medka a Vrbenské nesmírně bohatý, skoro až ornamentální, plný metafor a temné poezie barbarských dob. Příběh se podobně jako Rýn valí kupředu jen pozvolna, občas se zabrzdí, aby pak v peřejích na okamžik pádil zběsile vpřed, a uklidněn opět spočinul na mělčině plné sugestivních obrazů a archaických slovních obratů. Kalné víry Rhenu jsou určitě důstojným a silným zakončením antologie.
Můžeme se dohadovat, kteří autoři v antologii Legendy české fantasy chybí. Někdo postrádá Janu Rečkovou, jiný zase Adama Andrese. Někdo může namítnout, že Krak zatím vystupoval v jediném románu. Nicméně ve výsledku je hlavním kritériem kvalita jednotlivých prací. A tady se mravenčí úsilí Ondřeje Jireše a vytříbený cit pro výběr a vnitřní uspořádání novel ukázaly jako rozhodující faktor, trumfující všechny případné výhrady.
Legendy české fantasy jsou tak zásadní, pestrý a reprezentativní průvodce po všem podstatném, co se v české fantasy za posledních patnáct let událo.

Hodnocení: 100%

Časopis Ikarie, recenzoval Pavel Vinický

Není to tak dávno, co se mi dostala do pomyslného pera kniha Čas psanců. Jednalo se o sbírku SF a fantasy povídek od českých autorů, jejímž editorem byl Ondřej Jireš. Pokud si dobře vzpomínám, byla to sbírka povedená, vyvážená a dokázala, že v našich podmínkách vznikají díla, která mohou směle soupeřit se silnou anglo-americkou klikou.

A neuplynulo ani moc vody v řece a já opět držím v ruce sbírku fantasy povídek od stejného editora. Pevná vazba, vkusně vyvedený obal a slušná „tloušťka“. Co však čeká uvnitř? Jako první sklouznou mé oči na seznam gladiátorů pera, kteří se v této papírové aréně utkají s divokou zvěří, tedy s námi čtenáři. Pouze pět borců? Vlastně šest. Poslední kolo budou bojovat bok po boku dva věrní. Ano, pouze šest bojovníků, ale jejich jména zaručují napínavý zážitek. Leonard Medek s Františkou Vrbenskou, Jiří W. Procházka, Jaroslav Mostecký, Vladimír Šlechta a Miroslav Žamboch. Ale aby to neměli tak lehké a divák si přišel na své, tak jim režisér celého klání připravil poněkud neobvyklé podmínky. Každý z nich musí dostát svému přízvisku „legendární“ a za každého budou muset bojovat jeho hrdinové ve svých světech. Proto se znovu setkávám s Koniášem, který svádí boj za pana Žambocha. Sice trochu zestárl, některé priority byly odsunuty, ale kombinace inteligence a trénovaného těla je pro nepřátele stále velmi smrtící. Při nástupu Jaroslava Mosteckého se nořím do světa severských legend, statečných Vikingů a jarlů, kde muži museli být více muži než jiní muži, jinak se stali mrtvolami. Jiří W.

Procházka reinkarnoval Kena Wooda a ten stojí před téměř neřešitelným problémem, jak ochránit ekvivalent pozemského Jericha před podobnou zkázou.

Zato Vladimír Šlechta vsadil na jistotu nejistého Krvavého pohraničí, kde se kromě orků, elfů a temné magie musí jeho hrdina porvat i s lidskou chamtivostí a netolerancí. Naproti tomu Leonard Medek s Františkou Vrbenskou do boje nasadili Kraka. Muže, jenž prošel peklem tam i nazpět a který se probíjí Evropou v dobách, kdy Cyril s Metodějem ještě ani netušili, že půjdou na výlet.

A tak, dočítaje poslední stránky, přemýšlím, jestli opravdu cena odpovídá obsahu. A mohu s čistým svědomím říci, že ano. V úvodu se editor Ondřej Jireš zmiňuje o tom, jak vznikal a postupně se rozvíjel nápad, kterak přijít na trh s knihou, která se bude vymykat. Mimo jiné se zmiňuje i o snaze obohatit povídky kresbami. Každá povídka má svého ilustrátora. Milana Fibigera, Jana Patrika Krásného, Aloise Křesalu, Tomáše Kučerovského a Jana Štěpánka. Tedy si píši další plus. Ale věcí, která mne, mimo vlastní povídky, samozřejmě, zaujala nejvíce, je seznam již vyšlých titulů s hrdinou v uvedených cyklech. Tady má čtenář možnost zjistit, co všechno už vyšlo a kde to vyšlo a nemusí tak tápat a bloudit po internetu. Nechybí ani doslov od jednotlivých autorů. A kromě všech výše uvedených pozitiv je tu ještě jedna věc. Každá povídka totiž reprezentuje jeden druh fantasy stylu. A tak se může čtenář začátečník seznámit s celým spektrem kvalitní fantasy a takto namlsán pokračovat ve zdárném vývoji. Mohu tedy s malou nadsázkou hovořit o první fantasy učebnici.

Podtrženo a sečtenoOndřej Jireš opět dokázal, že má cit pro tvorbu povídkových sbírek, ale především dokáže oslovit a přemluvit naši současnou spisovatelskou špičku, aby dokázala přinejmenším zachovat svůj velmi vysoký tvůrčí standard a podělit se o něj s námi čtenáři. A ač je kniha i na naše poměry přece jenom poněkud dražší, její netradiční vzhled a především náplň ji plně předurčuje zaujmout čelní místo v našich knihovnách.

Hodnocení: *****

Internetový magazín Fantasy Planet, recenzoval Jan Havliš

Na počátku léta vydalo nakladatelství Triton v edici Trifid sborník pěti novel s názvem Legendy české fantasy od současných českých autorů fantasy. Všechny práce mají společnou návaznost na již publikované autorské cykly. Sborník sestavil Ondřej Jireš, výtvarného provedení se zhostilo šest známých českých ilustrátorů SF.

Kniha je vyvedena v pevné vazbě, s barevným přebalem, krom samotných novel obsahuje úvod editora, bi(bli)ografické medailonky autorů textů i ilustrací, autorské doslovy a závěrečný doslov Jiřího Pavlovského. Exkluzivním provedením navazuje na u nás vydávané antologie významných zahraničních editorů (G. Dozoise či H. Ellisona) a na některé české sborníky (např. sborníky Iva Železného). Každá novela je doprovozena obrázky jiného kreslíře. Do rukou se nám tak dostává ukázkový průřez tvorbou jak žádaných autorů, tak i ilustrátorů fantasy. K formální dokonalosti chybí už jen plátěná záložka a ediční poznámka.

V úvodu Ondřej Jireš popisuje motivace a postup zrodu sborníku; jde o zajímavé líčení toho, jak kniha vznikala.

Miroslav Žamboch - Cesta domů
Prvním je nejmladší ze zastoupených autorů, Miroslav Žamboch, který jako jediný již publikoval i v zahraničí (Polsko). Cesta domů je vsazena do cyklu o Koniášovi; setkáváme se s již stárnoucím hrdinou, který si začíná budovat rodinné zázemí (nedávno se mu narodilo dítě). Čemu ale stále nedokáže odolat, to je náprava nespravedlnosti páchané na nevinných a dobrodružství. Příběh sám se v mnohém podobá těm, které psal Alexandre Dumas, a to i s tématickými ilustracemi Milana Fibigera, které připomínají stará vydání Dumasových románů. Jednoduchý úkol, jejž se má Koniáš shostit v městě Gataru, se mění v drsné dobrodružství, na jehož konci jde Koniášovi o život v mocenském boji. Tím ovšem podobnost také končí. Autor v doslovu stanovuje své spisovatelské zásady, které sice obsahují kriterium uvěřitelnosti popisovaných příběhů, ale jen z jeho pohledu; neklade si za cíl psát pro čtenáře, ale pro sebe. Od toho se velmi pravděpodobně odvíjí všechny jevy, které lze v příběhu sledovat.

Z hlediska žánrovosti spíše než o fantasy jde o klasický dobrodružný příběh, kde prvky fantasy hrají jen podružnou roli zajímavých kulis a vytvářejí možnosti k únikům z neřešitelných situací. Nezájem autora o hlubší fabulaci vlastního fantastického světa je zřejmý už z použitého jazyka, pro který je příznačné eklektické mísení současných a "dobových" pojmů, nenápaditá práce se jmény. Jazyk vyprávění také poškozují mnohé výrazové kopance (např. ještě okouzlujícnější, bodygárd). Příběh sám je tuctovým dobrodružstvím na téma únosu dětí a boje o moc. Není zajímavý ani konstrukcí ani popisem. Schematičnost je pro čtenáře až zahanbující: nevinný začátek, postupné zostřování, tajemný spojenec, krásné ženy, spiknutí, hrubé zločiny, veliký souboj a vítězný hrdina, který dělá vše jakoby mimochodem. Děj je snadné předvídat, nemluvě o závěru. Vše je "standardní", zaujatý čtenář dobrodružných žánrů již docela určitě četl nejeden podobný, ba stejný příběh. Navíc celou novelou se táhne pachuť siláctví, pramenícího z náhlého hrdinova nabytí síly jen skrze literární fabulaci.

Žamboch by rád přiměl čtenáře, aby Koniáše viděl jako osamělého vlka, který rád jedná jen sám za sebe a příliš se neplete do věcí druhých, ale v celém cyklu hlavní hrdina páchá dobro, seč mu síly stačí. Koniáš má své čtenáře, kteří příběhy s ním vyhledávají patrně pro stejné či podobné nahlížení na svět. Z pohledu náročnějšího čtenáře však jde o dílo, které po přečtení snadno zapomene, bude-li mít vůbec sil se jím prokousat.

Jaroslav Mostecký - Štěňata vlků
Druhou legendou české fantasy je dle mínění Ondřeje Jireše Jaroslav Mostecký. Jeho práce s názvem Štěňata vlků volně navazuje na trilogii Vlčí věk. Autor se soustřeďuje především na relativně obtížný a náročný žánr historické fantasy, v tomto konkrétním případě zasazené do období rozmachu severních germánských kmenů, formujících své první státní útvary a zasahujících významně do dějin Evropy. Jaroslav Mostecký nás přivádí do střední Skandinávie, konkrétně do osady na Jeřábí mělčině, kde se protínají linie několika příběhů, některých nových, některých ozvěn jiných, starších. Autor má velmi dobrý přehled o tehdejším životě a dokáže jej věrohodně popsat. S podobným námětem u nás v poslední době vyšly příběhy Poula Andersona, který je dobrým srovnávacím materiálem. Tam, kde Anderson sahá ke starým ságám a mýtům, Mostecký spřádá vlastní nitky. Oba se snaží co nejvěrněji čtenáři přiblížit tehdejší svět s tím, že pro tehdejšího člověka nebyl troll o nic méně reálný, než je pro dnešního jaderná fúze. To s sebou zákonitě nese úskalí. Dynamika starých příběhů není blízká dnešnímu nazírání a některé popisy, situace a vztahy mohou působit rozvláčně i nudně; což se týká obou autorů. U Jaroslava Mosteckého k tomu přistupuje i výsledná podoba, která díky vzájemnému působení rozdílných příběhů, jež mají společné jen místo a osoby konání, vyznívá nesouladně; připomíná to původně dokonalé benátské zrcadlo, jež bylo roztříštěno a znovu složeno. Nic nechybí, ale mozaiková složenina místo jednolitého odrazu ruší při čtení a tím i při prožívání příběhu.

Historická fantasy z dávnějších historických údobí má u nás připravenu úrodnou půdu především pracemi Eduarda Štorcha a má také dobré autory, např. právě Jaroslava Mosteckého nebo dále zmíněnou dvojici Medek-Vrbenská. Novela Štěňata vlků patří k těm autorovým dílům, která si nejen dnes jistě najdou nadšené publikum, ale mají i šanci proniknout do času budoucího.

Jiří W. Procházka - Ken Wood a válečné zvony Rhótů
Do třetice přichází Jiří W. Procházka s novelou Ken Wood a válečné zvony Rhótů. Předchozí příběhy s Kenem Woodem vyšly jako rodokapsy před 14 lety a dnes jsou obtížně dostupné. Pokusíme-li se škatulkovat Procházkův styl, pak ho asi postavíme do jedné řady s Howardem, Burroughsem či Arnaudem. Jeho příběhům nechybí superhrdina, superženy a supermonstra. Čistokrevný brak, se vším respektem, jenž si tento styl vydobyl mezi čtenáři, příliš nebazíruje na lineární logice děje, jazykové ekvilibristice nebo překvapivé originalitě. Tak i nové dobrodružství Kena Wooda. Pokud čtenář čte rychleji, než myslí, může se nechat strhnout gradací příběhu od takřka poklidné selanky úvodu až k doslova explozivnímu závěru. Nebude ošizen o nic podstatného. Hrdina bez bázně a hany nezachraňuje nic menšího než svět před silou ne menší než absolutně ničivou. Jen díky svému důvtipu, odvaze a štěstí doslova rozmaže arogantního nepřítele po tváři celého vesmíru.

Leč přihodí-li se ta nehoda, že myšlenka čtenářova zakrouží nad čteným textem dříve, než se oko posune na další řádek, může dotyčný zažít menší zklamání. Třeba už proto, že lze příliš snadno předvídat, neboť propriety příběhu jsou tak "profláklé", že sečtělý čtenář nemá problém identifikovat zdroje inspirační a tím i linku potenciálního děje. Jeho logika je svojská a čistě účelová, takže neumožňuje budovat překvapivé slepé uličky, ve kterých si čtenář slastně uvědomí, že ho autor sice tahá za fusekli, ale férově, a buduje tak stupňující se napětí s neodbytnou otázkou "tak jak to teda dopadne?" Procházka nás ke konci vede příliš za ručičku. Co mu však lze rozhodně přičíst k dobru, je nečekaný filozofický podtext o významu rovnováhy dvou sobě protivných sil. Nejde o myšlenku nijak závratně novou, ale osvěživě odstraňuje z tohoto typu fantasy mnohdy až otravnou černobílost.

Jiří W. Procházka se velmi pravděpodobně nedočká reedice svých děl v edici Česká knižnice, ale budoucnosti se bát nemusí, čtenářů profesionálně zpracované, nenáročné dobrodružné literatury v současné době spíše přibývá než ubývá. (Nakl. Triton chystá přepracované vydání Kena Wooda. - pozn. redakce).

Vladimír Šlechta - Šťastná náhoda
Předposlední novela nás zavede do světa Krvavého pohraničí, jak jej vytvořil Vladimír Šlechta. V příběhu Šťastná náhoda se opět setkáme s některými autorem oblíbenými postavami (např. Roger Schnirega) a městem Rudenrog. Cyklus příběhů Vladimíra Šlechty zaujme čtenáře pokusem o westernovou variantu tolkienovského schématu. Důraz už není kladen na mýtický příběh, ale na popis drsného života na čele pionýrského postupu do nových krajů. Indiáni z klasických kovbojek jsou tu elfy, zwergy, gobliny a orky. Zloduši westernu i Šlechtovy fantasy jsou ale podobní, Divoký západ nebo Krvavé pohraničí, arogantní moc a hrabivost jdou ruku v ruce se šířením hrůzy, podvody a ničením původní země. Že jednotlivé rasy Pohraničí nejsou černobílé, jako ve většině případů u Tolkiena (zvláště ty definované jako temné), je vidět především na postavách goblinů a orků, kteří se vymanili z moci čaroděje Alaricha Touraina. Šlechta rozvíjí zajímavé paralelní osudy rozdílných postav, nejen aby čtenáře zavedl do světa své fantazie, ale aby ukázal na hodnoty, které jsou v takovém prostředí důležité.

V tomto příběhu osudů Rogera Schniregy jde především o důvěru, schopnost si pomáhat, odvahu jít i proti starému příteli, který se ukáže být někým jiným, než kým se stavěl dosud. Dobré autorovy úmysly jsou však umenšeny zpracováním a podáním. Šlechtův text je těžkopádný, nebroušený, s několika logickými mezerami. Jeho jazyk se sice s postupem času zlepšuje, ty tam jsou nezáměrné hovorové tvary a tvaroslovná škobrtání jeho prvních děl, ale i dnes čtenář příliš často zavadí o ostré výčnělky jazykových nepodarků (např. slang hráčů RPG). Také konstrukce zápletky je neohrabaná, a to i na žánr dobrodružné literatury.

Vladimír Šlechta má dozajista silný tvůrčí potenciál. Nebojí se přemýšlet nad tvořeným světem a formovat ho nejenom k obrazu svému, jak se začasto stává, ale snaží se jej tvořit jako skutečný svět, opravdový v jeho celistvosti. Bohům žel, za tím vším pokulhává literární zpracování, které může mnoho potenciálních zájemců o jeho svět odradit svou neučesaností, která rozhodně není stylová. Špatný sloh a neobratná konstrukce zabíjí slibný příběh do té míry, že Šlechtův příspěvek je patrně ve sborníku neslabším a se znalostí jiného Šlechtova díla, Orcigardu, je zřejmé, že autor je schopen psát lépe.

Leonard Medek & Františka Vrbenská - Kalné víry Rhenu
Závěr sborníku tvoří dílo autorského tandemu Leonarda Medka a Františky Vrbenské. Ti se předvedli čtenářstvu v románu Stín modrého býka, řazeném do žánru historické fantasy, která dle zastoupení ve sborníku má u nás silnou tradici. Příběh Kalné víry Rhenu navazuje přímo osobou jeho hlavního hrdiny, který nyní putuje světem sám, bez kmene. Setkáme se s ním na řece Rýnu, v popisovaných dobách (4. stol. n. l.) důležité obchodní tepně, na jednom břehu držené Římany, na druhé nepřátelskými západogermánskými kmeny. Do děje vstupují nejen Krakovi staří známí, ale i nové síly, se kterými bojuje ne zrovna dobrovolně s pomocí sil Matky Země, jimiž byl „obdarován“.

Autoři, podobně jako Jaroslav Mostecký, věrně vykreslují dobové reálie, umně mísíce historická fakta s mýtickými a vlastními fabulacemi. Jejich svět je životný a zajímavý, umožňuje autorům využít mnoha nástrojů nejen pro konstrukci napínavého děje, ale i pro tvorbu druhého plánu, pohledu na svět očima lidí, kteří vnímají světské a posvátné jako jednotné, kteří žijí naplno a neustále na hraně smrti, bez sociálních systémů, supermarketů a bez spousty promarnitelného volného času. Pragmatické myšlení a snaha o naplnění posvátných cílů nemusejí dost dobře být ani v konfliktu, ani nemusejí působit negativně. Text je napsán velmi čtivě a hladce, akční scény nepotlačují možnost pracovat s hloubkou příběhu. Ne nadarmo se Františka Vrbenská zabývá mytologií a fantasy, a Leonard Medek je ostříleným autorem dobrodružných příběhů. Nu, s klidným svědomím můžeme souhlasit s příslovím "to nejlepší na konec".

Závěrečným doslovem Jiří Pavlovský seznamuje čtenáře se svým pohledem na pojem legenda fantasy a s tím, proč takovými legendami dle jeho názoru jednotliví autoři jsou. Jeho příspěvek je psán typickým, moderním stylem; dynamický sloh plný živého jazyka, ostrého humoru, ironie, sarkazmu.

Představit souhrnně a reprezentativně současnou českou fantasy byl dobrý nápad. Nakolik se Ondřeji Jirešovi podařila jeho realizace, to nechť posoudí čtenář. Tento čtenář se domnívá, že sborník obsahuje to nejžádanější z české fantasy v luxusním knižním podání. Není sice příliš spokojen s názvem a anotací na přebalu (dle jeho názoru jsou to zbytná superlativa a přeceňování), ale byznys chce své... Nicméně, králům, a potažmo i legendám, sluší skromnost.

Hodnocení: 8/10