Boris Hokr o antologiích Ondřeje Jireše

Tato stať vznikla jako jeden z doprovodných textů titulu Klenoty české fantasy (2014):

I.

Je smutnou skutečností, že povídka je dnes okrajovou formou fantastiky. Přitom právě tento formát je pro většinu fantastických žánrů tím poctivým gruntem, na němž se tříbí styl, odděluje zrno od plev, objevují se nové možnosti a pochopitelně nejrychleji reaguje na všechny možné podněty. Vlastně jedinou výjimkou v tomhle pravidle je epická, tolkienovská fantasy. Ale o té se nedá říct, že by se jí domácí autoři kdovíjak věnovali.

Ne, naši autoři se věnují primárně těm odnožím fantastiky, kde umění povídky vynikne. Je tedy velká škoda, že publikovat povídku, neřkuli povídkovou sbírku, je problémem i pro ty nejlepší. A zároveň je stejně velkým štěstím, že u nás existuje něco, co bychom mohli nazvat fenoménem antologií domácích editorů.

V nedávné minulosti byla pozornost těch nejlepších editorů věnována především sestavování výborů zahraniční fantastiky. Ty nejprve ukazovaly šíři těchto žánrů (například dodnes nepřekonaná hororová antologie Hlas krve Ivana Adamoviče), později mapovaly nejnovější trendy (projekty Martina Šusta). Dnes jsou ty nejočekávanější domácí antologie, podobny obrozeneckým almanachům, věnovány tvorbě domácí. I v rámci tohoto fenoménu si pak obzvláštní pozornost zasluhují antologie Ondřeje Jireše.

II.

Kniha, kterou právě držíte, je Jirešovou osmou antologií. První byl Čas psanců z roku 2004 (druhé, pozměněné vydání je z roku 2008). Od svých mladších sestřiček se kniha liší především tím, že se nevěnuje jednomu žánru, neřkuli subžánru.

Richard Šusta, jedna z hvězd science fiction nastoupivší po roce 1989, tak mohl vzdát hold slavnému románu Růže pro Algernon. Juraj Červenák si dopřál svou typickou krvavou řežbu, Leonard Medek zabrousil do vod městské fantasy… a vedle nich najdete Alexandru Pavelkovou, Františku Vrbenskou nebo Miroslava Žambocha.

Hlavní zbraní antologie je tedy rozmanitost. Ale přiznejme si, že ona rozmanitost a mírná nevyváženost je také dokladem toho, že editor zde byl teprve na začátku své cesty. Osobně bych tak připomenul především povídky výše uvedených autorů a pak následující skutečnost: Čas psanců původně vznikl jako dárek serveru Fantasy Planet (podobný majstrštyk se dodnes nikomu nepovedlo zopakovat).

O rok později spatřila světlo světa antologie Písně temných věků. I ta se již dočkala druhého, pozměněného vydání. Oproti předchůdkyni zde byla kritéria pro výběr povídek náročnější. Jedná se totiž o první titul ze série Fantastická historie, v níž Jireš mapuje různé dějinné epochy. Jak naznačuje název, antologie se věnuje ranému středověku, někdy nazývanému také dobou temna, což je takové hezké dějepisné klišé. Domnívám se ovšem, že po přečtení Písní temných věků jeho hlasatelů ubude. Protože Jirešem vybraní autoři s bravurou dokázali, že dobrá historická fantasy je pořádně barevná… Všichni autoři (a autorky), které Jireš oslovil, totiž patří ke špičce naší historické fantasy, případně jsou v ní vítanými a ctěnými hosty.

Na Písně temných věků navázalo v roce 2009 Memento mori a o další tři roky později Krvavá čest. První kniha se věnuje době renesance, druhá vrcholnému středověku. A obě svou starší, už tak výbornou sestřičku, ještě o chloupek překonávají. Osobně fandím Mementu mori. To pro historickou fantasy objevilo Pavla Renčína (narazíme na něj sice i v Písních, ale až ve druhém vydání), nabídlo fascinující exhibici Františka Novotného, krystalicky čistou ukázku hrdinské fantasy Juraje Červenáka nebo magií renesančního umění prodchnutou povídku Alexandry Pavelkové. O výjimečnosti knihy svědčí nejen to, že si odnesla cenu za antologii roku 2009 v hlasování Akademie SFFH, ale i skutečnost, že v kategorii Povídka roku byly tehdy nominovány výhradně v ní publikované texty.

Krvavá čest je díky svému časovému vymezení o něco akčnější. Za nejlepší však považuji spíše atmosférické povídky Pavla Renčína a Vilmy Kadlečkové. Prvně jmenovaný dodal svůj zatím nejlepší historický text, v němž – s trochou komiksové nadsázky – Neil Gaiman potkává Franka Millera. Rozhodně příběh, který řeže. A Vilma Kadlečková dokazuje, že o stylu ví jako málokdo.

Fantastická historie jako celek pomohla rozpoznat a rozvinout potenciál historické fantasy u nás. Podaly si v ní ruce příběhy ryze dobrodružné s povídkami ohromujícími jazykovou ekvilibristikou, citem pro dějiny mentalit i rozsahem využitých vědomostí, které však nikdy nesklouzávají k plané exhibici. Ukázaly, že posvátný pojem „scifistů“ – onen chimérický pocit úžasu – nemusíme hledat kdesi u Aldebaraanu, ale i klidně i v Horní Dolní, kde se kdysi děly věci, vedle kterých (slovy Juraje Červenáka) je i bitva na Pellenorských polích dětskou šermovačkou.

III.

Ovšem Jireš se zdaleka nevěnoval pouze historické fantasy. V roce 2007 spojil síly s Antonínem K. K. Kudláčem a společně připravili sborník Pod kočičími hlavami, kde se podívali na zoubek městské fantastice. Ta u nás nabrala na síle především ve stáji autorů kolem nakladatelství Straky na vrbě, v kterémžto hnízdě se vůbec objevila řada novátorských autorů a stylů. Nicméně dosavadním vrcholem je právě Pod kočičími hlavami. Možná nepatří všechny zde publikované povídky ke špičce subžánru, ale rozhodně se jedná o knihu, která zatím nejuceleněji a nejšířeji tuto oblast mapuje.

Kde ovšem v podstatě každá z povídek patří k vrcholům naší fantastiky, to jsou zbývající dvě Jirešovy antologie – Legendy české fantasy (2006) a Hvězdy české sci-fi (2010). Ty zadaptovaly na české prostředí koncept Roberta Silverberga, který nabídl „nové příběhy ze známých cyklů“. Ovšem koncept byl jemně ozvláštněný. Zatímco Silverberg vybíral z prověřených klasik, Jireš místy připomínal Quentina Tarantina, který si udělal koníček z opětovného nakopávání kariér kdysi kultovních herců.

V Legendách tak zazářil Jaroslav Mostecký (tehdy bohužel pro nejmladší generaci spíše pozapomenutý klasik) s novelou Štěňata vlků, ve Hvězdách se zase nejmladším generacím fanoušků připomněla kultovní postava nejen osmdesátých let (a nejen sci-fi) Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. A vedle nich excelovali Jiří Walker Procházka (za Legendy novým příběhem Kena Wooda, ve Hvězdách svým buřičským kyberpunkem, u kterého pochopíte, proč ho tolik lidí adoruje i nesnáší), Miroslav Žamboch, Vladimír Šlechta, Ondřej Neff…

Obě knihy se oprávněně řadí mezi Top 5 antologií zaměřených na domácí fantastiku. Opět nebude překvapením, že osobně vyzdvihnu hlavně Legendy (oceněné i cenou Akadamie). Co se povídek týče, narazíte v nich na skvost vedle skvostu. Navíc s výborným doprovodným textem Jiřího Pavlovského, který se jinak doslovy zahazuje s jakýmsi pisálkem Palahniukem… Myslím, že právě touto knihou si naše fantasy uvědomila definitivně svou sílu, ale také historii.

Ovšem ani ve Hvězdách nejsou žádná béčka a taková Vilma Kadlečková zde začala svůj triumfální návrat do argenitového vesmíru. Řada čtenářů tak bude, věrna svému žánrovému vkusu, preferovat spíše je.

Jirešovy antologie se výborně čtou a ukazují to nejlepší z domácí fantastiky. A nejen to; ony ji i zatraceně důrazně formují. Stát u jejich vzniku je pocta pro každého zúčastněného.

Ale to už určitě víte…

Diskusní téma: Boris Hokr o antologiích

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek